Totální úlet: úvaha jednoho matfyzáka nad smyslem života

Jedna moje dobrá kamarádka o mě před časem prohlásila: "Co Dejv nepochopí matematicky, nepochopí vůbec." Možná nebyla daleko od pravdy. Když mě před pár měsíci jeden velmi moudrý člověk přiměl (aniž to věděl) uvažovat nad smyslem mého (a obecně lidského) života, dospěl jsem k dvěma názorům, z nichž druhý jsem samozřejmě vyjádřil matematicky. Prostě to tak chápu nejlépe. Nabízím vám úvahu, kterou jsem potom sám pro sebe sepsal, abych si všechno ujasnil:

První pohled na smysl života je zcela cynický – žádný není. Jako ateista a redukcionista věřím, že jsme jenom složitá struktura, skládající se z atomů a molekul a pouze obrovská komplexnost celého mechanismu života, kterou nejme schopni pochopit, nám dává iluzi, že jsme něco víc.

Z tohoto pohledu jsme na tom v podstatě obdobně, jako živé organismy, které se řídí jen svými pudy a instinkty – naše řídící mechanismy jsou jen o něco složitější. Z tohoto pohledu také nejsou nijak "závadné" věci jako zabíjení, či způsobování utrpení druhým – jsou to jen manipulace s nějakými fyzikálními látkami a strukturami, jako každé jiné.

Druhý můj pohled na věc je poněkud odlišný. Výchozí idea (axiom, chcete-li) je následující: Smyslem života je, aby všichni byli šťastní. Někdo to může považovat za příliš nízký cíl, ale na druhou stranu neznám filozofický/náboženský systém, který by o toto nějakým způsobem neusiloval. Pokud chcete, můžete to brát jako "nejmenšího společného jmenovatele" většiny z nich.

Teď přichází slibovaná matematika: Štěstí můžeme chápat (definovat) jako funkci mozku – její výstup je třeba v rozsahu -1 až 1, přičemž -1 znamená absolutní neštěstí (chvíle, kdy člověk uvažuje o sebevraždě) a 1 absolutní štěstí (typicky způsobené drogami nebo zamilovaností (ono je to vlastně oboje totéž), jinak asi těžko). Hodnota štěstí je silně subjektivní, záleží na mnoha různých vnitřních i vnějších faktorech a po většinu života se pohoupává někde v okolí nuly. Smysl života pak můžeme definovat jako snahu, aby součet hodnot této funkce přes všechny lidi byl co největší. To je docela logický cíl, nebo ne?

Když jsem o tom trochu přemýšlel, dospěl jsem k tom, že tento přístup naráží na několik problémů:

  1. Je otázkou, jak hodně by mělo člověku záležet na jeho osobním štěstí v kontrastu se štěstím ostatních – tedy kde je hranice? Můj osobní názor je, že stačí aby člověk ostatním v žádném případě neubližoval, tj. nesnižoval jejich hodnotu štěstí, a občas se pokoušel dělat něco, co druhé potěší. Vlastně je to ekvivalentní formulace Kantovského: "Co nechceš aby ostatní dělali tobě, nedělej ty jim." To by mělo ke zvyšování součtu stačit.
  2. Někteří možná poznamenají, že šťastná/nešťastná mohou být i zvířata, a tak bychom jim taky neměli ubližovat. Pokud bychom definici štěstí rozšířili tímto směrem, pak bychom měli být všichni vegetariáni. To je trochu nepříjemný důsledek pro člověka, který bez masa nemůže existovat :-)
  3. Asi hlavním problémem je, že i když jsme si všechno takhle pěkně definovali, tak ve skutečnosti nevíme, jak druhým způsobovat ono štěstí – každému ho působí něco jiného. Krom toho jsou prostě věci, o kterých nevíme dopředu, jak zapůsobí – a často platí, že malé příčiny mají velké následky (matematicky řečeno, svět je nelineární systém). Navíc lidé jednají racionálně a cíleně jen velmi zřídka; většinou se příliš neovládají a tak působí třeba nevědomky neštěstí ve svém okolí (např. když se někdo naštve, má tendenci přenášet to na ostatní). Na pocit štěstí také působí spousta vnějších faktorů, které prostě neovlivníme (jako třeba smrt blízké osoby). Prostě všechno je v praxi o hodně složitější, než jak jsme si to nalinkovali...

Můj závěr je, že aspoň teoreticky víme, co bychom měli (nebo spíš neměli) dělat. A pokud by se toho lidstvo někdy aspoň trochu drželo (o čemž si ovšem příliš iluze nedělám), na světě by bylo o něco líp.

Mar 5, 2004 – 0:03

Comments

There are no comments yet.

Add comment

It is not possible to add comments to posts older than one month.